Srpen 2018

Pohoda

10. srpna 2018 v 14:16 | Nelžu
Určitě se každýmu z nás jednou stalo, že po nás někdo něco chtěl a chtěl to po nás někdo, u koho jsme spíš doufali, že zapomene na naší existenci. Určitě si pamatujete, v jakým stínu ten člověk byl, když se snažil od vás nebo pro vás něco chtít. Neměli jste srdce mu narovinu říct, že byste radši lezli po vážně strmých skalách bez jištění, než s ním sdíleli ideál vás dvou.
Asi budu trošku napojovat na dnešní včerejšek, na můj první kousek, protože já se ráda napojuju totálně nesynchronizovanou blbostí a buď tam někdo spojitost uvidí, nebo tohle bude jako soukromej dokument v počítači.
Chci tím říct, že já chci od lidí jenom upřímnost, jen abych věděla jak se mám zachovat. Věř tomu nebo ne, jsem dost tolerantní člověk, který aroganci zná, jen když ho sere někdo doopravdy nepotřebnej, kdo se neumí chovat normálně a jede si pózy, který doufám že neviděl v času kde žijeme, ale někde v paralerním vesmíru vzdálené planety, která nikdy snad nebude objevena. Prostě, ten člověk, kterýho vidíte a řeknete si ,, O, můj bože.. Nevím, proč to děláš, nebo co se ti stalo, ale je mi to líto.. ''. Snad chápete, někoho, koho neodsuzujete, ani nechcete, protože to prostě neděláte, ale když to vidíte, tak víte, že tohle už nejde jen tak napravit a vy na to mít nervy momentálně nebudete. Jenom v tom případu, jsem občas arogantní, nebo když někdo začne útočit první, jinak jsem dost tolerantní a pokud mi někdo řekne ,, Nelíbí se mi, když tohle a tohle'', tak udělám jednoduché ,,Zvykni si'', nebo to nebudu dělat, když to nebude přímo nějaká moje charakteristika. Co však ale čekám od těch druhých, je ta několikrát zmiňovaná upřímnost a pravidlo zvané ,,NEBUĎ DEBIL''. To bych vysvětlila jednoduchým ,,Udělala jsem já něco pro tebe? Ano. Nečekám nic od tebe na oplátku, jenom to, že zkusíš pochopit, že to nemá každej jako ty''. Zlatej důl, když najdete člověka, kterýmu to nemusíte říkat. Ha, takovej existuje? Určitě jo, ale někde hoodně daleko od vás. I když můžete to štěstí mít, já v tom osudu docela věřím. Teda, nařizuju mi to!!! Ale, je to na něm.
Nelži

Tak co...

10. srpna 2018 v 2:24 | Já
Začátek konce a konec začátku.
Tak co..
Tak co bude dál? Co bude až nebude na výběr? Vždycky je na výběr a můžeme si vybrat jestli si chceme vybrat. Nikdo není do ničeho nucen a je to jen naše volba a jen naše rozhodnutí. Jedna z rolí našeho života je, jak se postavíme proti sobě a svému osudu. Pokud si do nekonečna budeme říkat, že chceme něco dělat a nic z toho neuděláme, bude nás to taky pěkně štvát. Můžeme obrátit svůj osud? Ne. Ale můžeme osud přijmout v té podobě jaké je a nenechat se tím rusšit.

Sedím v Londýně na posteli svého dost útulného pokojíčku v lokaci Canning Town, který sdílím se svou paličatou sestřenicí, která se rušit nenechá. Miluju jí, je to rodina díky které jsem tady. Nikdy jsem si nemyslela, že strávím dva měsíce v Londýně a budu pracovat v baru na Canary Wharf s né moc dokonalou angličtinou. Je fajn, že tahle zkušenost přišla zrovna v tak potřebnou dobu, kdy jsem jen bádala co vlastně chci, utopená se svých myšlenkách a lidských propletených osudech. Ve stádiu života, kdy jsem dělala, že je všechno super a vlastně nic super nebylo. V přesvědčení, že nepotřebuju od života nic víc, jenom to co mám. Samotářská osobnost, která mi více méně vyhovovala, dokud jsem vlastně nepřišla na to, že už bych chtěla někam a k někomu patřit. Bránila jsem se vždycky ideálům lásky, ideálu romantiky a tvrdila, jak nejsem prostě vůbec romantická, ale tím jak tu tak sedím a nemám čím zahnat tok myšlenek, mě spíš přivádí na opačný pohled mého já. Když už mi někdy na někom záleželo, hrozně jsem si dávala pozor na to, co a jak řeknu, abych o toho člověka prostě nepřišla, ale! Na světě je milióny lidí a nidky se nemusíte držet jen v tom okruhu v jakém zrovna jste. Nemusíte! Mě je přirozeně jedno, co si lidé myslí, ale když už jde vážně o někoho, kdo mi ten život zamotal, záleží mi na tom možná víc, než by mělo a aspoň jednou za život člověk dokázal vyhrotit situaci úplně zbytečně.
Naučila a učím se tu trpělivosti. Nemůžete jen tak přeplavit La Manche a vydat se skrz celou Francii , abyste dali najevo, že jste zrovna chtěli tohle a tohle a že to chcete hned. Ne. Tady máte čas, se připravit na to, co budete chtít až vyčkáte. Dva měsíce dlouhá doba není, potřebovala bych tady tak rok, ale fakt upřímně se těším domů, protože, mi ten miš-maš nějakým způsobem chybí a nebaví mě jen sedět a čekat, co se bude dít. Jsem přirozeně zrozená pro akci.

Člověka nejvíc zklame, když zklame sám sebe. Mě se to stává deno denně. Víte o sobě, že dokážete spoustu věcí, ale když vám někdo neustále stojí za zády a kontroluje, nebo to dělá za vás, je to na pekáč. Osobně, já pak nedělám nic, i když vím, že chci. Jakmile chytím náplavy deprese a neustálého hroucení z toho, že mi nic nejde a den se zdá jako týden, nedokážu fungovat. Ztrácím věci, zapomínám kde, co, jak, v kolik, kudy, proč? A tohle mě nejvíc zklame, když zklamu sama sebe. Když v sobě cítím něco, co se chce vydrásat ven a nejde to. Cítíte, jak vás to okřikuje, ale neslyšíte ani holé ,,Hej!''. Jakoby vše druhé ovládající já ztlumilo hlas vašeho já, které je ztracené, ale cítíte, že to ještě zachránit jde, ale jak? Nijak, jen si musíte nastavit priority. Nenechat se slepě zahnat citem, který se ve vás v tu chvilku ocitnul. Užijte si ho, pokecejte s ním, ale převezměte pravidla hry tak, abyste to měli ve svých rukou. Já do toho jdu a chci dělat věci, co mě baví. Začít cvičit jógu, začít číst sonety, naučit se pochopit smysl poezie a pochopit tok myšlenek básníka. Chci vystudovat a možná studovat dál, i když školu nesnáším, ale miluju fakta....
Toď je holé nic v mé hlavě. Tadá